Mustang útočí
Značce Dodge, divizi koncernu Chyrsler, byla horká půda pod nohama. Od 17. dubna 1964, kdy byl představen Ford Mustang, zde horečně, dnem i nocí, pracovali na autě, které mělo značce Dodge co nejdříve vtisknout do ruky zbraň proti Mustangu. Tato zbraň měla zastínit nejen jeho, ale také Chevrolet Chevelle a dokonce i slavný Pontiac GTO. Měl to být stroj, který by všem ostatním udělil bezlítostnou lekci. A proto jej nazvali Charger, tedy něco jako „bitevní kůň“.
Nový model vycházel z koncepční studie Charger II a před veřejnost předstoupil 1. ledna roku 1966, tedy před jedenačtyřiceti lety. Byron Nichols, tehdejší nejvyšší muž divize Dodge, novinku popisoval jako „nový přístup k designu a technice od nárazníku k nárazníku“. Do Chargeru se vkládaly obrovské naděje. Byla to klíčová doba, kdy prodejní místa Mustangu zavalovaly davy mladých lidí, dospělých z poválečného populačního boomu, který tak přesně odhadl Lee Iacocca, duchovní otec Mustangu. Jak známo, Mustang slavil své druhé výročí ve chvíli, kdy jezdilo již více než milion vozů tohoto typu. Bylo třeba okamžitě jednat a tyto zákazníky ohromit. Faktem je, že Chrysler v roce 1965 představil fenomenální motor 426 Street Hemi s objemem skoro sedm litrů, ale nebylo v podstatě do jakého vozu jej zasadit. Jedinou možností byl dvoudvéřový Coronet. Tento vůz byl rychlý. Co rychlý, brutální. Na druhou stranu byla jeho karosérie atraktivní možná podobně jako stánek se zeleninou, takže se takto motorizovaný Coronet těšil oblibě snad jen u pravověrných vyznavačů pouličních honiček.
Pořádný kus auta
Sesterský Plymouth Barracuda z let 1964 až 1966 byl o něco větší než Mustang a ve verzi Formula S disponoval osmiválcem s objemem 4,4 litru, který měl svými 235 koňmi konkurovat Mustangu se známým motorem 289 (4,7 l) v naladění Hi-Po. Charger byl postaven na ještě větším samostatném rámu, než měla Barracuda, a byl tak o více než půl metru delší než Mustang. Ačkoli jeho náležitost k řadě Coronet byla stále na pohled patrná, vzhledem nemohl nikoho urazit. V propagačních materiálech z roku 1966 bylo tlumočeno svědectví Williama Brownlie, šéfdesignéra značky Dodge: „Každý kousek kovu a skla byl navrhován tak, aby linie působily futuristicky a dávaly vozu nízké těžiště. Splývající dlouhá záď, zadní světlomety v celé šířce vozu a příď vzbuzující dojem digestoře dělají z Chargeru revoluční vůz v oblasti sportovních automobilů“. Právě velmi efektní zadní světlomety, opanovávající zadní masku v celé její šíři, však vedly k potížím. Záhy se zjistilo, že zvláště brzdová světla za šera vůz na silnici znepřehledňují, takže úřady napříště předepsaly maximální počet zadních světel. Také příď však působila kompaktním dojmem, protože čelní světlomety byly ve dne skryty pod výklopnými mřížkami.
Být stále svůj...
Jedinečnost prostupovala i do interiéru, kde se nacházela čtyři samostatná a anatomicky tvarovaná sedadla, v celé délce oddělovaná mohutnou středovou konzolí. Na přání však mohla být vepředu běžná třímístná lavice. Zadní sedadla byla vpřed sklopná a na své ploše srovnané s úrovní dna kufru umožňovala přepravu značného množství zavazadel. Většina z dílů použitých na sedadla, konzole a palubní desku však pocházela z ostatních modelů koncernu Chrysler, přičemž zcela exkluzivně působil přístrojový štít se čtyřmi velkými samostatnými „budíky“, poprvé použitý ve studii Charger II.
Ačkoli byl Charger k dispozici také s motory 318 (5,1 l), 361 (5,8 l) a 383 (6,2 l), skutečným trhákem se záhy stala právě verze s motorem 426 Hemi. Šlo o „krotší“ verzi jednotky, používané ve vozech Dodge v závodech NASCAR. I v úpravě pro Charger disponovala dvěma čtyřnásobnými karburátory, které však byly navzájem propojeny tak, že při nižších rychlostech fungoval pouze jeden z nich. Motor Chargeru měl kompresní poměr snížený na 10,25:1, hliníkové hlavy válců a ne tolik ostré vačky, aby byl motor dostatečně spolehlivý pro dodržení zákonem dané roční záruky. Charger však díky němu přesto disponoval oslnivými 425 koňmi (při redakčních testech mu však naměřili rovných 500 koní) a přezdívalo se mu King Kong nebo Hemi Hummer. Ačkoli jej poněkud hendikepovala vyšší hmotnost, dosáhl z klidu rychlosti 100 km/h za 7,6 s a 160 km/h za 14,4 s. Motor však poskytoval řadu možností pro další zvyšování výkonu, takže tyto nadstandardní parametry standardního naladění mohly být ještě daleko lepší. Zákazník mohl vybírat mezi čtyřstupňovou převodovkou s manuálním řazením a třístupňovým „automatem“ TorqueFlite.
Charger 1967
Podobně jako v případě modelu Coronet přibyla i u Chargeru verze R/T (Road and track). O pohon se v tomto případě staral nový vidlicový osmiválec 440 Magnum (7,2 l), který dával v základním naladění 375 koní. Tento typ představoval levnější volbu oproti 426 Hemi. Nová jednotka se záhy ukázala jako spolehlivější a vhodnější pro další zvyšování výkonu. Osmiválec 383 byl doplněn alternativním provedením 383 Magnum, v němž jeho výkon vzrostl o 10 koní na 335 koní, menší 361 V8 byl z nabídky vypuštěn. Vše ostatní zůstalo více méně při starém.
Charger 1968
Model Charger byl nahrazen novou generací, tentokrát již důrazně oddělenou od řady Coronet. Šlo o klasického představitele oblíbeného designerského směru „láhev koly“. Typ R/T, vrcholná verze řady Charger, byl nadále poháněn jednotkou 440 Magnum, na přání se dodával 426 Hemi. Nový model měl kromě upravených náprav i dva výfuky a nový, poněkud konvenčněji tvarovaný přístrojový štít, označovaný jako Rallye. Ačkoli provedení Hemi dosahovalo zrychlení z 0 na 100 km/h za pouhých 5,3 s, bylo roku 1968 vyrobeno jen 475 Chargerů s tímto motorem. Charger 440 Magnum však toho roku dosáhl počtu 17 190 vyrobených jednotek.
Charger 1969
V tomto roce se Charger dočkal faceliftu, který se projevil novou, vertikálně rozdělenou maskou, novým aranžmá zádě a modernizovaným interiérem. Byl nabízen ve třech řadách: jako komfortní Charger SE (Special Edition), Charger 500 a speciální Charger Daytona s pozměněnou přídí a mohutným spoilerem vzadu. V nabídce byly toho roku motory 225 Slant Six (šestiválec, 3,7 l, 145 koní), 318 V8 (5,2 l, 230 koní – standardní motor pro Charger 500), 383 V8 (6,3 l, 290 koní), 383 Magnum V8 (6,3 l, 335 koní), 440 Magnum (7,2 l, 375 koní - standardní motor pro Daytonu), nový 440 Six Pack (7,2 l, 390 koní, tři dvoukomorové karburátory) a 426 Hemi (7,0 l, 425 koní). Touto generací končí zlaté období modelu Charger.
Charger 1970 a 1972
Charger 2005
Touha po kříšení slavných jmen vedla také k uvedení soudobé reminiscence někdejšího Chargeru. Ačkoli jde o čtyřdveřový sedan postavený na bázi Chrysleru 300C, jsou k dispozici moderní motory, které se s někdejšími Chargery mohou co do výkonu měřit. Pro milovníky moderních vozů s patinou dávných časů se nabízely verze Charger R/T a Daytona R/T. O jejich pohon se staral vidlicový osmiválec 5,7 Hemi, který má litinový blok a hliníkové hlavy válců s půlkulovými spalovacími prostory, jež kdysi daly původnímu motoru 426 Hemi jméno (hemispheric – půlkulový). Tato jednotka dává nyní pod kapotou Chargeru R/T při 5 000 ot./min. výkon 340 koní.
Mimořádným strojem je však Charger SRT8. K jeho pohonu tvůrci použili obrovský osmiválec 6,1 Hemi. Konstruktéři jej z nostalgie naladili na stejný výkon, jaký dával kdysi 426 Hemi, tedy na rovných 425 koní, kterých nový motor dosahuje při 6 200 ot./min. Pro modelový rok 2007 byla odvozena série Charger SRT8 Super Bee. Od „běžného“ SRT8 tyto vozy odlišují především zářivě žlutý lak v kombinaci s černou kapotou, zadní maskou a logy na všech blatnících. Pěkná vzpomínka na někdejší trhače asfaltu, nebo ne?
Závěrem
Shrnuto a podtrženo, díky prvnímu Chargeru přestal Dodge paběrkovat na okraji zájmu a začal hrát první housle v segmentu sportovních vozů střední třídy. Ačkoli byly ještě téhož roku představeny konkurenční vozy Pontiac GTO 1966, Chevrolet Chevelle a Oldsmobile 4-4-2 s motory 389 (6,2 l), 396 (6,3 l) a 400 (6,4 l), Charger Hemi je deklasoval svoji čistou a nekompromisní sílou. Zdatným konkurentem mu byl sice Ford Fairlane 390 (6,2 l), ale bylo to poprvé od doby Chrysleru 300 z poloviny padesátých let, co koncern Chrysler převzal otěže a konkurenci vehnal slzy do očí
